Hlavní principy komunitní energetiky

• Výroba – majitelé výroben elektřiny, například solárních panelů nebo větrných turbín, mohou přebytky vyrobené energie poskytnout jiným odběratelům
• Sdílení – místo toho, aby přebytečnou elektřinu prodávali do sítě za nízkou cenu, mohou ji „sdílet“ s ostatními v rámci rodiny, komunity, společenství
• Spotřeba – vy a další lidé v komunitě můžete tuto sdílenou elektřinu využívat, i když nemáte vlastní solární panely
• Úspora – všichni zapojení mohou ušetřit peníze
• Flexibilita – můžete sdílet s kýmkoli v rámci republiky, pravidla a ceny si nastavují účastníci vzájemnou dohodou

Podmínky sdílení elektřiny

1. Počet odběrných míst
   Jeden výrobce může sdílet elektřinu až s 10 různými odběrnými místy. V případě energetického společenství je možno sdílet až s 1 000 členy.
   
   
2. Celostátní působnost
   Sdílení je možné v rámci celé České republiky bez ohledu na distributora. V případě sdílení v rámci energetických společenství je pak území omezeno na souvislé území maximálně 3 obcí s rozšířenou působností nebo území hlavního města Prahy.
   
   
3. Sdílení v reálném čase
   Elektřinu lze sdílet pouze v rámci stejné čtvrthodiny, ve které byla vyrobena. Nelze tedy elektřinu vyrobenou dopoledne využít večer apod.
   
   
4. Nutnost chytrých elektroměrů
   Pro zapojení do systému sdílení je nezbytné mít nainstalovaný chytrý elektroměr s průběhovým měřením, který přesně měří, kolik elektřiny kdo vyrobil a spotřeboval.

Sdílená elektřina v praktických příkladech

• Sdílení mezi domovem a chatou
  Vlastníte chalupu na Lipně s instalovanými solárními panely, kam jezdíte jen na víkendy. Přes týden sdílíte vyrobenou elektřinu do svého bytu v Praze.
  
• Sdílení s rodinnými příslušníky
  Rodiče mají fotovoltaiku na rodinném domě na Moravě. Sdílejí přebytky se svými dětmi, které bydlí v Krkonoších.
  
• Sdílení se sousedy
  Majitel má nainstalované solární panely na střeše rodinného domu na jižní Moravě. Vzhledem k ideální lokalitě pro FVE, vyrobí víc než sám spotřebuje. Domluví se tedy se sousedy z několika okolních domů a přebytky sdílí s nimi.
• Sdílení mezi firmou a domácností podnikatele
  Podnikatel má solární elektrárnu na střeše své firmy. O víkendu, kdy firma nevyrábí, sdílí elektřinu do svého bytu.
• Sdílení v rámci energetického společenství
  a) bytový dům – na střeše bytového domu je instalována společná solární elektrárna. Vyrobená elektřina je spravedlivě rozdělována mezi všechny byty v domě.
  b) obce – obec vlastní větrnou elektrárnu. Elektřina je sdílena mezi obecní budovy, domácnosti a místní podniky.
  c) průmyslová zóna – několik firem v průmyslové zóně společně investuje do FVE. Vyrobená elektřina je pak sdílena mezi účastníky podle předem dohodnutého klíče.
  d) farma – zemědělská farma má velkou plochu solárních panelů na pozemku. Přebytky elektřiny sdílí s okolními domácnostmi v obci.
  e) škola – místní škola má na střeše solární panely. Během prázdnin a víkendů sdílí nevyužitou elektřinu s okolními domy.

Jaké jsou výhody komunitní energetiky?

1. Nižší náklady na elektřinu pro účastníky sdílení
   Spotřebitelé mohou získat elektřinu za nižší cenu než od tradičních dodavatelů, výrobci zase efektivněji zhodnotit svou přebytečnou energii. Snižují se i náklady na přenos elektřiny.
   
   
2. Efektivnější využití lokálně vyrobené energie
   Optimální využití vyrobené energie v reálném čase. Snížení potřeby skladování energie v drahých bateriích.
   
   
3. Posílení energetické nezávislosti
   Snížení závislosti na dodavatelích energie. Zvýšení odolnosti vůči výpadkům v centrální rozvodné síti. Podpora energetické soběstačnosti regionů.
   
   
4. Environmentální přínosy
   Snížení uhlíkové stopy díky většímu využití obnovitelných zdrojů. Omezení potřeby budování nových velkých elektráren.
   
   
5. Sociální a ekonomické výhody
   Posílení komunitní soudržnosti a spolupráce. Vytváření nových pracovních míst v oblasti zelené energetiky. Podpora lokální ekonomiky – peníze za elektřinu zůstávají v regionu místo odtoku velkým korporacím.
   
   
6. Zvýšení hodnoty nemovitosti
   Domy zapojené do komunitní energetiky mohou být atraktivnější pro kupce a také modernizace energetické infrastruktury v okolí zvyšuje atraktivitu lokality.
   

Jak začít se sdílením elektřiny

Oficiální spuštění systému pro sdílení elektřiny je plánováno na 1. srpna 2024. 

Před přihlášením si vytvořte plán sdílení:

• promyslete, kdo by měl být součástí vaší skupiny pro sdílení
• navrhněte systém rozdělování energie – v jakém poměru budete rozdělovat mezi členy
• promyslete pravidla – stačí vám ústní dohoda nebo potřebujete písemnou smlouvu? Bude sdílení bezplatné nebo za úplatu? Pokud za úplatu, jaká bude cena a způsoby platby?

Pro energetická společenství platí jiná pravidla – jejich vznik a náležitosti fungování jsou definovány přímo Energetickým zákonem a musí být v registru ERÚ.

Registrace a sdílení pod dohledem EDC

Veškeré detaily a podmínky ke sdílení jsou podrobně vysvětleny na stránkách Energetického datového centra (EDC), které bylo zřízeno podle energetického zákona právě k zajištění fungování sběru dat o výrobě a spotřebě na úrovni domácností i firem, o tocích elektřiny a jejím sdílení.

Právě zde také bude nutná registrace všech subjektů, které se chtějí do sdílení zapojit.

Aktuálně je v provozu také bezplatná telefonní linka 800 720 204, kde vám poskytnou základní informace o principech a fungování komunitní energetiky.

Průběžně aktualizované otázky a odpovědi ke komunitní energetice jsou také na webu provozovaném Ministerstvem průmyslu a obchodu  www.energiezamene.cz.

Zřízení tohoto nového institutu přidává do faktur všech odběratelů (bez ohledu na to, zda budou účastníky sdílení nebo ne) novou regulovanou položku Cena za provoz nesíťové infrastruktury, která je pro tento rok stanovena na 9,24 Kč bez DPH/měsíc a bude součástí každoročních změn distribuce platných vždy od 1. ledna.

Komunitní energetika představuje významnou energetickou změnu. Není jen o nižších účtech za elektřinu. Je o vytváření udržitelnější budoucnosti, posilování komunitních vazeb a aktivním zapojení do energetické transformace. Je to příležitost pro každého z nás přispět k čistší a nezávislejší energetice v České republice.

Článek Elektřina od souseda: Nová éra v české energetice začíná se nejdříve objevil na Změňte chytře dodavatele elektřiny či plynu | LP energy.

Ruská zbraň proti Evropě – zemní plyn

Proč ceny zemního plynu ovlivňují cenu elektřiny jsme si vysvětlili v minulém díle – viz. závěrné elektrárny. Vzhledem k desítkám let trvající závislosti na “jistých” a levných dodávkách plynu z Ruska, je jasné, že současná situace a nejistota ohledně dodávek, vede k rapidnímu nárůstu cen. Rusko si páku na Evropu připravovalo přinejmenším už od loňského roku. Omezení dodávek začalo už koncem léta 2021 a situace jen eskalovala až k úplnému vypnutí kohoutů od letošního září.

Francie – více než polovina jaderných elektráren už měsíce stojí

Obrovský vliv na velkoobchodní ceny elektřiny v Evropě mají problémy s jadernými elektrárnami ve Francii. Důvodů je několik: zanedbaná údržba a objevení prasklin a koroze u některých reaktorů, plánované odstávky a doplňování paliva a zároveň neobvyklé sucho a vysoké teploty – kvůli vysoké teplotě řek nebylo možné chlazení a došlo tedy k omezení výkonu reaktorů. Na jádru je přitom Francie celkem závislá, více než 70 % vyrobené elektřiny pochází právě z jaderných elektráren.

Už několik měsíců ale úplně stojí 32 z 56 reaktorů, což způsobilo, že se z Francie jako exportéra levné elektřiny stal naopak dovozce závislý na okolních státech. Ty musí zvýšenou poptávku pokrývat zapojením dražších (plynových) elektráren, protože jiné zdroje nejsou schopny poptávku pokrýt. Větší problém pak nastane ještě v zimě, kdy spotřeba ještě stoupne. Energetická společnost EDF se zavázala, že reaktory během této zimy zprovozní. Zda se to podaří, je ale velmi nejisté. Nikdo nemůže vědět, jak dlouho budou opravy trvat a zda se při nich neodhalí další problémy. 

Každopádně francouzská vláda připravuje krizový plán na zimu, pracuje i s možností dodávky energií na příděl. 

Letní vedra a sucho – umocnění energetické krize

Letní vlna veder neměla vliv jen na provoz jaderných elektráren, když komplikovala chlazení reaktorů (vypouštění ohřáté vody již do teplé říční vody není povoleno kvůli ochraně životního prostředí, protože hubí vodní život). Komplikací bylo letos také velké sucho. Nedostatek vody způsobil velký propad produkce vodních elektráren ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, Finsku, Švédsku a také Norsku. Nejen tyto státy, ale i celý kontinent (protože jsou mezi nimi i významní exportéři elektřiny) jsou tak více závislé na výrobě z jiných zdrojů.

Snížení výroby zaznamenaly také fotovoltaické elektrárny – kvůli vysokým teplotám vyrábějí méně energie, protože se přehřívají a jejich účinnost tak klesá.

V Německu zase nízká hladina Rýna, který je důležitou dopravní tepnou pro přepravu uhlí, omezila zásobování uhelných elektráren, které tak nebudou mít dostatečnou zásobu pro zimní produkci – tím více se bude muset využívat drahých plynových elektráren. Situace na Rýnu je nejkritičtější od roku 2007 a vážně hrozí, že až do konce listopadu prakticky nebude splavný. 

Krom těchto problémů, vysoké letní teploty přinesly samozřejmě také zvýšenou spotřebu (klimatizace, chladírenská zařízení).

Green Deal a Energiewende – sázka na nestabilní zdroje bez adekvátních náhrad

Green Deal

Green Deal (Zelená dohoda pro Evropu) je soubor opatření, který má pomoci bojovat s globálními změnami klimatu, znečištěným ovzduším, půdou a vodními toky. Ambiciózní cíle mají transformovat evropské ekonomiky směrem k větší udržitelnosti. Asi nejvíce zmiňovaným je snížení emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % oproti roku 1990 a do roku 2050 klimatická neutralita Evropy (emise CO₂ budou vypouštěny jen v takové míře, v jaké je dokážou pohltit přírodní ekosystémy a nové technologie). Toho má být dosaženo dekarbonizací energetického systému (více než 75 % emisí skleníkových plynů vzniká při výrobě energií) a zaměřením se na obnovitelné zdroje.

Součástí plánu jsou ale také již méně zmiňované návrhy jako např. snížení používání pesticidů o 50 %, omezení motorových vozidel se spalovacími motory, výsadba 3 miliard nových stromů, udržitelná výrobková politika (vyrábět zboží s delší životností, opravitelné a recyklovatelné), omezení plastů, udržitelné stavebnictví (ekologické materiály, snižování energetické náročnosti budov, zelené budovy…).

Energiewende

Energiewende je označení pro kompletní energetickou přeměnu německé energetiky, která započala přijetím zákona o obnovitelných zdrojích v roce 2000. Již v té době (20 let před přijetím Green Dealu) se Německo rozhodlo pro přechod na obnovitelné zdroje, ukončení uhelných elektráren do roku 2030 a snížení emisí skleníkových plynů do roku 2050 o 95 % oproti roku 1990. Druhým pilířem je redukce spotřeby jejím šetrným a hospodárným využíváním. Po havárii v japonské jaderné elektrárně Fukušima byl do plánu energetické proměny zařazen i úplný odklon od jádra, tedy uzavření všech jaderných elektráren do konce roku 2022.

K naplnění těchto ambiciózních cílů je ale ještě dlouhá cesta a naráží hned na několik problémů:

• rozšíření přenosové soustavy – rozložení bývalo ideální, většina průmyslových celků s nejvyšší spotřebou se stejně jako fosilní a jaderné elektrárny nachází na jihu Německa. Hlavní zdroje větrné energie jsou ale na severu. Pro přenos ze severu na jih ale síť nemá dostatečnou kapacitu. Stavba “elektrické dálnice” SüdLink se neustále protahuje a naráží na odpor regionů se stavbou stožárů i podzemního vedení – původně mělo být hotovo do konce tohoto roku, aktuálně to vypadá na rok 2026-2027
• nevyzpytatelné zdroje – slunce se schová za mraky, vítr přestane foukat a přenosová soustava zažívá okamžitý pokles výkonu – ten musí okamžitě nahradit jiný záložní zdroj, jinak hrozí blackout. Jaderná elektrárna to být nemůže – ta nedokáže regulovat svůj výkon – jede v podstatě stále stabilně, nelze vypínat/zapínat a navíc v Německu už zbývají poslední 3, které se letos uzavřou (přes zimu mají dvě sloužit jako rezerva v případě nedostatku – otázkou je, zda jejich spuštění ze zálohy bude tak jednoduché). Tím rychlým zdrojem, který doplní výpadek v síti by mohla být uhelná elektrárna – ale ta nesplňuje emisní cíle a mnoho z nich už je mimo provoz. Jediným zbývajícím použitelným zdrojem je elektrárna plynová – náhle je klíčovým zdrojem ten nejdražší… Podobná situace nastává i v opačném případě, kdy svítí a fouká hodně – v síti pro změnu vzniká opačná nerovnováha – kvůli přednostnímu výkupu z OZE musí všechny ostatní elektrárny snížit výkon, tak aby byla zachována stabilita. Za toto nucené snížení výkonu dostávají zaplaceno – roční náklady v Německu na tuto stabilizaci přesahují 1 miliardu EUR
• tempo výstavby nových větrných elektráren je nedostatečné – na vině je dlouhé schvalování (4-5 let), nedostatek vhodných pozemků a právní spory s občany, kteří ve svém okolí větrné turbíny nechtějí (kromě hluku si stěžují na snížení hodnoty nemovitosti v okruhu až 10 kilometrů od větrníku)

Jen pro zajímavost, pokud Německo tvrdě půjde za stanovenými cíli, přijde o 43 % produkce: v roce 2021 13,3 % vyrobily jaderné elektrárny, 20,2 % hnědouhelné a 9,5 % černouhelné. 

O vlivu lidské činnosti na životní prostředí a potřebě šlápnout na brzdu v tempu, v jakém planetu devastujeme, asi nemusíme diskutovat. Otázkou ovšem zůstává, nakolik rozumné a bezpečné je prosazování těchto cílů bez zajištění adekvátních náhrad. V minulých letech jsme byli svědky masivního zavírání fosilních i jaderných elektráren a nasazování obnovitelných zdrojů. Kontinent se tak stal závislým na nestabilních elektrárnách, jejichž produkce se odvíjí od rozmarů počasí. Druhou závislostí, která se ukázala jako velmi nebezpečná, bylo spolehnutí se na plyn jako alternativu k chybějící produkci z uzavíraných nebo nestálých obnovitelných zdrojů. Z plynu se tak při současné situaci stala mocná nátlaková zbraň, která zahýbala s cenami obou důležitých komodit, ale také vážně ohrožující jednotu a solidaritu evropských zemí. Ano, dokážeme plyn zajistit i odjinud než z Ruska, ale vzhledem k chybějící infrastruktuře a dlouholeté sázce na jednu kartu, se toto velmi silně projevuje na jeho ceně. 

Všechny výše uvedené skutečnosti ukazují, že elektřiny je v Evropě nedostatek a ve špatné skladbě. V zimě bude poptávka ještě vyšší. Zastropování cen je tedy jen částečným řešením celé krize. Podle Jiřího Matouška z Centropolu by měla přijít koncepční změna na úrovni Evropské unie.

„Ta má spočívat v revizi klimatických cílů, definováním vhodného energetickému mixu postaveného na stabilních zdrojích, jimž jsou jaderné a uhelné elektrárny a promyšleném, a nikoliv ideologicky budovaném podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Dál ve změně systému obchodování s emisními povolenkami a redefinovaní fungování společné energetické burzy, která pracuje s modelem „smíchání“ všech zdrojů výroby elektřiny se stanovením ceny podle nejdražšího z nich.“ (zdroj: idnes.cz)

1. díl – Jaký vliv na cenu mají zdroje a jak vypadá národní energetický mix

2. díl – Jak vzniká cena na burze a je řešením z ní odejít?

Článek Proč rostou ceny elektřiny | 3. díl | Čtyři hlavní důvody extrémních cen se nejdříve objevil na Změňte chytře dodavatele elektřiny či plynu | LP energy.

Než se pustíme do detailů vzniku burzovních cen, je třeba si uvědomit tyto důležité skutečnosti:

• vzhledem k velmi omezeným možnostem elektřinu skladovat, stojí model výroby a obchodu s elektřinou na jednoduchém principu: v síti musí být vždy tolik energie, kolik se ve stejný okamžik zvládne spotřebovat
• žijeme v tržním hospodářství, kde je cena komodit (včetně elektřiny) tvořena střetem nabídky s poptávkou
• výroba elektřiny je standardní podnikání – výsledná cena musí reflektovat náklady všech subjektů, které se na zajištění dodávek energie podílejí a optimálně generovat zisk pro investice do dalších výrobních kapacit nebo modernějších technologií

Burza jako trh, ne instituce tvořící ceny

Je sice pravdou, že velkoobchodní cena vzniká na burze. Neznamená to ale, že ji burza nějakým způsobem diktuje, ovlivňuje. Jde o svobodný obchod s komoditou, kdy cenu určuje poptávka a nabídka. Pokud se nám zdají ceny vysoké, je to proto, že ji v této výši producenti na burze nabízejí a odběratelé (distribuční společnosti) jsou ochotni ji zaplatit, protože ji pro své zákazníky potřebují.

Faktory ovlivňující cenu jsou mimo burzu a je jich mnoho – i proto je pro laika jednodušší vidět problém přímo v burze, zvlášť když kritika zaznívá mnohdy i z úst politiků a skrz média. Ceny jsou deformovány nejen náklady na výrobu (cena paliva), stavbu a údržbu elektráren, ale také politickými zásahy nebo “nezásahy” (emisní povolenky v rukách spekulantů), masivní podporou obnovitelných zdrojů (které ale nefungují podle toho, jak energii potřebujeme, ale podle počasí). 

Burza jako regulátor rovnováhy výroby a odběru

Elektřina se prodává na burze především proto, že nikdy není možné přesně odhadnout spotřebu. A jak jsme si řekli na začátku, protože není možné elektřinu snadno skladovat, musí být výroba a spotřeba v rovnováze. V noci je spotřeba nejmenší, ráno stoupá, přes den vrcholí a večer opět klesá (poslední dobou se tento zajetý cyklus lehce mění v návaznosti na to, jak firmy mění směnné provozy, právě kvůli levnějším hodinám). V létě je spotřeba menší, než v zimě. Pokud by nebyla zajištěna rovnováha v těchto výkyvech spotřeby, mohlo by dojít k poškození přenosové soustavy, spotřebičů, ale i rozsáhlým blackoutům. Je tedy nutné neustále balancovat výrobu a spotřebu v reálném čase. A právě k rozhodování o tom, kdo se bude na pokrytí spotřeby v daný okamžik podílet, slouží energetická burza.

Jak se rozhoduje o tom, která elektrárna poběží a bude vyrábět

Na burze se tak shromaždí všechny poptávky a proti nim elektrárny pošlou své nabídky a množství, které jsou schopny vyrobit. Na burze se tyto seřadí od nejlevnější až po nejdražší, která je třeba, aby pokryla očekávanou spotřebu. Naopak při snižování poptávky se nejdražší zdroje přestávají využívat jako první. (Samozřejmě do tohoto principu zasahuje i to, že u nejlevnějších zdrojů nemusí být vždy k dispozici plný výkon – nesvítí, nefouká, jaderné elektrárny zase mohou mít plánované odstávky.) Tomuto pořadí, ve kterém jsou elektrárny zapínány, se říká merit order.

Výsledná cena elektřiny, kterou obdrží všechny elektrárny zapojené do výroby, je cena nejdražšího zdroje, který se pro pokrytí spotřeby musel zapojit. Tomu se říká tzv. závěrná elektrárna (většinou se jedná o plynové elektrárny, kde vidíme jasnou souvislost, proč se zvyšující se cenou plynu, rapidně roste cena elektřiny). Do celého procesu navíc vstupuje časová a finanční náročnost vypnutí/zapnutí výroby. Ta je u jaderných elektráren takřka nemožná (běží pořád), tedy plynové jsou velmi využívané jako záložní zdroj pro vykrytí období, kdy nefungují obnovitelné zdroje.

Celkově to tedy znamená, že čím vyšší je poptávka po elektřině, tím více se musí zapojovat dražší a dražší zdroje, což navyšuje cenu elektřiny pro celý trh.

Proč cenu elektřiny určuje závěrný zdroj, když ostatní vyrábí mnohem levněji?

Pro ilustraci si představme dva pekaře. Jeden je (díky zkušenostem, schopnějším lidem, lepším technologiím) schopen upéct chléb za 20 Kč. Druhý, který má jinak nastavený provoz, upeče chléb za 50 Kč. Oba jsou srovnatelné kvality a chutě, pekaři musí na trh dodávat oba, aby pokryli celkovou poptávku ve městě.

Druhý pekař nemůže chléb prodávat za méně než 55 Kč, jinak by nepokryl ani svoje náklady a byl ve ztrátě. První jej sice upekl za 20 Kč, ale bude ho prodávat také za 55 Kč stejně jako jeho konkurent (závěrný zdroj). Proč by měl prodávat levněji, když konkurent má cenu 55 Kč a poptávka ve městě je dostatečná? Generuje mu to krásný zisk a může se dál rozvíjet. Pokud by ve městě byla poptávka nižší, tak by prodával za 45 Kč a o chléb dražšího konkurenta by kvůli nedostatečné poptávce nebyl zájem. 

Vrátíme-li se k energetice, pokud plynové elektrárny nebudou moci vyrábět elektřinu tak, aby pokryly svoje náklady, zřejmě ji nebudou vyrábět vůbec. To ale znamená méně vyrobené elektřiny, než kolik je třeba. Jak určitě z ekonomie víme, to s sebou nese další růst ceny, současně uzavírání některých podniků, na které elektřina nezbyde, případně řízené blackouty a elektřinu na příděl.

Na druhou stranu pro elektrárny, které mají nižší výrobní náklady je tento princip výhodný, protože jim generuje finance na další investice. Dává nám i odpověď na to, kde se berou rekordní zisky ČEZu (většina výroby uhlí a minimálně nákladové jádro). Byť se nám to jako spotřebitelům nelíbí,  je to důkaz, že trh funguje, tak jak dle ekonomické definice má…

Co by znamenal odchod z burzy

Často zaznívá, že nejlepší by pro ČR bylo z burzy odejít. Je to tak jednoduché? A pomohlo by to?

Burza v Lipsku vznikla čistě jako důsledek otevřeného jednotného trhu zemí evropské osmadvacítky (ještě s Velkou Británií). Protože pokud může elektřina volně plynout přes hranice, je logické, že vznikla burza, přes kterou se dodavatelé a odběratelé propojují – krom prodeje za tržní ceny jim umožňuje flexibilnější řešení výpadků nebo momentálního nedostatku či přebytku.

Samozřejmě účast na ní není povinná. Je nutné si ale uvědomit, že ať se nám to líbí nebo ne, jsme exportní zemí a evropský trh potřebujeme. Otázkou je, pokud bychom se u elektřiny vyčlenili, protože je to pro nás výhodnější, zda by pak pro ostatní státy nebylo výhodnější dát přednost vlastním autům, strojírenským výrobkům atd. Navíc je třeba nezapomínat, že vyvážíme jen 10 TWh elektřiny ročně, ale dovážíme 80 TWh plynu nebo 100 TWh ropy. Zde ostatní země potřebujeme. Mohlo by se tedy stát, že levnější elektřina by nám přinesla mnohem zásadnější ekonomický problém v podobě omezení volného trhu v jiných oblastech.

A i kdybychom z burzy odešli, bez zásahu státu, se i tak cena bude řídit obvyklou tržní cenou v regionu (opět ta z lipské burzy). Již dnes je většina elektřiny vyrobené u nás (90 %) prodána v ČR (mimo burzu) formou dlouhodobých kontraktů především největším distributorům a dodavatelům (E.ON, PRE, OTE…), ale v cenových relacích odpovídajících burze (viz příklad našeho pekaře). Je tedy jasné, že řešení musí být komplexnější.

Stát by měl nařídit ČEZu cenový strop

I s tímto argumentem se občas můžeme setkat. Opět ale řešení není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá.

ČEZ je akciovou společností, tedy k prodeji za tržní cenu jej “nutí” zákon – správce majetku musí jednat “s péčí řádného hospodáře”. Pokud by tedy stát nařídil zastropovat cenu, znamenalo by to hrozbu žaloby ze strany drobných akcionářů, protože by tak přicházeli o zisky z jejich investic. Aby se vyhnul nákladným mezinárodním arbitrážím, musel by odkoupit 30% podíl těchto akcionářů, aby se stal majoritním vlastníkem. Pak by mohl rozhodovat o tom, jaká cena bude. Nebo akcionářům ztrátu tržeb při regulované ceně nějak kompenzovat. Při velké ziskovosti současných cen je tak ale otázkou, kolik peněz by ho taková transakce nebo kompenzace stála. Nebo spíše, kolik by stála nás, jako daňové poplatníky, protože stát žádné vlastní peníze nemá, zaplatili bychom si to tedy opět my. Stejně tak jako jakékoliv jiné zastropování cen (které například zavedlo Slovensko).

Očekáváme, jaké řešení přinese dnešní klíčová schůzka ministrů energetiky, protože většina řešení není tak jednoduchá, jak se zdá a některá jsou během na dlouhou trať. Jisté je, že vláda na aktuální situaci reagovat musí, protože ceny jsou pro spoustu domácností a firem v tuto chvíli již doslova likvidační.

1. díl – Jaký vliv na cenu mají zdroje a jak vypadá národní energetický mix

3. díl – Čtyři hlavní důvody extrémních cen

Článek Proč rostou ceny elektřiny | 2. díl | Jak vzniká cena na burze a je řešením z ní odejít? se nejdříve objevil na Změňte chytře dodavatele elektřiny či plynu | LP energy.

Energetický mix – co to je

Energetický mix označuje poměr, v jakém se při výrobě elektřiny využívají primární a sekundární zdroje.

Primární zdroje pocházejí z přírody a nemůžeme je tedy vyrobit.  Primární zdroje rozlišujeme dále na obnovitelné a neobnovitelné.

Neobnovitelné zdroje:

• fosilní paliva: ropa, zemní plyn, uhlí
• jaderná paliva

Obnovitelné zdroje:

• voda
• vítr
• slunce
• biomasa
• geotermální zdroje

Sekundární zdroje jsou ty, které vznikají lidskou činností:

• komunální odpad 
• vyjeté oleje
• skládkové plyny
• odpadní teplo

Které zdroje elektřiny jsou nejlevnější a které nejdražší

Velmi zjednodušeně řečeno, nejlevnější elektřinu produkují obnovitelné zdroje. Nepotřebují totiž žádné palivo, nevypouštějí oxid uhličitý, tedy neplatí za emisní povolenky a variabilní náklady jsou takřka nulové. Na druhé místo by se daly zařadit jaderné elektrárny (protože lze jen těžko regulovat výrobu, nelze je jen tak vypnout a běží prakticky pořád, tedy jsou ochotné prodávat za jakoukoli cenu). Následují elektrárny na uhlí a plyn – pořadí je závislé na cenách paliva pro tyto elektrárny a na jejich emisní náročnosti.

Výpočet “výrobní ceny” je ale mnohem “větší věda”. Pravděpodobně nejčastěji používaným ukazatelem, je tzv. sdružená cena energie = LCOE (Levelized Cost of Energy), která zohledňuje náklady v průběhu celého životního cyklu daného zdroje. Elektrárny mají obecně dva druhy nákladů – fixní a variabilní. Fixní jsou ty, které musí platit bez ohledu na to, jestli elektrárna běží nebo stojí (mzdy zaměstnancům, údržba, rozpočítané náklady na stavbu, příspěvky na tzv. jaderný účet – správa úložiště jaderných odpadů). Variabilní jsou ty, které platí za každou vyrobenou kilowatthodinu (cena paliva, emisní povolenky apod.)

Náklady elektráren podle zdrojů

Energetický mix ČR a Evropy v roce 2021

Emisní povolenky – k čemu slouží a jak ovlivňují cenu elektřiny

Emisní povolenky jsou nástrojem, jehož cílem je snížit emise skleníkových plynů, prostřednictvím jejich zpoplatnění. Držitel jedné povolenky je oprávněn k vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého (CO₂), případně oxidu dusného (N₂O) nebo perfluorovaných uhlovodíků vypouštěných do ovzduší.

Emisní povolenky každý rok vydává Evropská unie v určitém množství, přičemž toto množství, tzv. emisní strop se každý rok snižuje. Těm, kdo povolenky vzhledem k vypouštění emisí do ovzduší potřebují, se zvedají výrobní náklady, které následně musí promítat do cen svých služeb či produktů. Tím se snižuje jejich konkurenceschopnost proti bezemisním formám podnikání, což by je mělo motivovat k investicím do moderních technologií šetrných k životnímu prostředí. Díky tomuto systému by mělo být v Evropě dosaženo stanovených emisních cílů – např.  do roku 2030 sníženy emise CO₂ o 55 % v porovnání s rokem 1990.

Povolenky se využívají hlavně v segmentech, které při své činnosti vysoce znečišťují životní prostředí – například teplárenství nebo uhelné elektrárny. Do systému jsou zahrnuty ale také další sektory – železárny, ocelárny, cementárny, sklokeramický průmysl, rafinérii nebo letecká přeprava.

Vývoj ceny emisní povolenky za posledních 5 let

Jak se s povolenkami obchoduje

Elektrárny a další provozy zapojené do systému si povolenky nakupují v aukci a následně s nimi volně obchodují na burze. (Ta odvětví hospodářství, kde by bylo snadné přesunout výrobu do zemí, kde nejsou emise skleníkových plynů omezovány, dostávají alokovaný počet povolenek bezplatně).

Výhodou tohoto systému je, že peníze získané prodejem nevyužitých povolenek, mohou provozy investovat do “čistších” technologií. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že jde o volný obchod, staly se povolenky investičním nástrojem v rukou spekulantů. Ti vsadili na docela jistou kartu, že cena povolenky půjde nahoru a jednoduše ji začali skupovat jako spekulativní aktivum s cílem vydělat na její rostoucí ceně. Jako investiční aktivum ji mimochodem využívají i samotní vlastníci energeticky náročných provozů. Odhaduje se, že až 27 % emisních povolenek je v rukou spekulantů.

Je tedy jasné, že emisní povolenky jsou jedním z důležitých faktorů při tvorbě ceny elektřiny. 

Budeme-li vliv povolenek chtít spočítat reálně, vycházíme z toho, že na výrobu jedné průměrné megawatthodiny v ČR si musí výrobce koupit 0,43 polovenky – při výrobě vypustí do ovzduší zhruba 0,43 tuny CO₂ – to znamená při půměrném kurzu EUR a aktuální ceně povolenek zhruba 850 Kč z ceny jedné megawatthodiny připadá právě na emisní povolenku.

A jak je to se spotřebou jednotlivých zdrojů?

Již jsme si ukázali, které zdroje jsou nákladově nejlevnější a nejdražší. Jaká jsou ale přibližná čísla pro výrobu 1 MWh elektřiny?

Jádro – pro výrobu 1 MWh elektřiny je potřeba 25 g uranu
Vodní elektrárna (Orlík) – pro výrobu 1 MWh je potřeba  6 000 m³ vody
Plynová elektrárna – pro výrobu 1 MWh elektřiny potřebuje asi 180 m³ – zhruba 2 MWh (zde je tedy jasně znát rozdíl, pokud plyn stál na burze před dvěma roky 12 EUR a nyní 220)
Nová hnědouhelná elektrárna – pro výrobu 1 MWh elektřiny spálí zhruba tunu uhlí

2. díl – Jak vzniká cena na burze a je řešením z ní odejít?

3. díl – Čtyři hlavní důvody extrémních cen

Článek Proč rostou ceny elektřiny | 1. díl | Jaký vliv na cenu mají zdroje a jak vypadá národní energetický mix se nejdříve objevil na Změňte chytře dodavatele elektřiny či plynu | LP energy.