Proč rostou ceny elektřiny | 1. díl | Jaký vliv na cenu mají zdroje a jak vypadá národní energetický mix

Energetický mix – co to je

Energetický mix označuje poměr, v jakém se při výrobě elektřiny využívají primární a sekundární zdroje.

Primární zdroje pocházejí z přírody a nemůžeme je tedy vyrobit.  Primární zdroje rozlišujeme dále na obnovitelné a neobnovitelné.

Neobnovitelné zdroje:

• fosilní paliva: ropa, zemní plyn, uhlí
• jaderná paliva

Obnovitelné zdroje:

• voda
• vítr
• slunce
• biomasa
• geotermální zdroje

Sekundární zdroje jsou ty, které vznikají lidskou činností:

• komunální odpad 
• vyjeté oleje
• skládkové plyny
• odpadní teplo

Které zdroje elektřiny jsou nejlevnější a které nejdražší

Velmi zjednodušeně řečeno, nejlevnější elektřinu produkují obnovitelné zdroje. Nepotřebují totiž žádné palivo, nevypouštějí oxid uhličitý, tedy neplatí za emisní povolenky a variabilní náklady jsou takřka nulové. Na druhé místo by se daly zařadit jaderné elektrárny (protože lze jen těžko regulovat výrobu, nelze je jen tak vypnout a běží prakticky pořád, tedy jsou ochotné prodávat za jakoukoli cenu). Následují elektrárny na uhlí a plyn – pořadí je závislé na cenách paliva pro tyto elektrárny a na jejich emisní náročnosti.

Výpočet “výrobní ceny” je ale mnohem “větší věda”. Pravděpodobně nejčastěji používaným ukazatelem, je tzv. sdružená cena energie = LCOE (Levelized Cost of Energy), která zohledňuje náklady v průběhu celého životního cyklu daného zdroje. Elektrárny mají obecně dva druhy nákladů – fixní a variabilní. Fixní jsou ty, které musí platit bez ohledu na to, jestli elektrárna běží nebo stojí (mzdy zaměstnancům, údržba, rozpočítané náklady na stavbu, příspěvky na tzv. jaderný účet – správa úložiště jaderných odpadů). Variabilní jsou ty, které platí za každou vyrobenou kilowatthodinu (cena paliva, emisní povolenky apod.)

Náklady elektráren podle zdrojů

Energetický mix ČR a Evropy v roce 2021

Emisní povolenky – k čemu slouží a jak ovlivňují cenu elektřiny

Emisní povolenky jsou nástrojem, jehož cílem je snížit emise skleníkových plynů, prostřednictvím jejich zpoplatnění. Držitel jedné povolenky je oprávněn k vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého (CO₂), případně oxidu dusného (N₂O) nebo perfluorovaných uhlovodíků vypouštěných do ovzduší.

Emisní povolenky každý rok vydává Evropská unie v určitém množství, přičemž toto množství, tzv. emisní strop se každý rok snižuje. Těm, kdo povolenky vzhledem k vypouštění emisí do ovzduší potřebují, se zvedají výrobní náklady, které následně musí promítat do cen svých služeb či produktů. Tím se snižuje jejich konkurenceschopnost proti bezemisním formám podnikání, což by je mělo motivovat k investicím do moderních technologií šetrných k životnímu prostředí. Díky tomuto systému by mělo být v Evropě dosaženo stanovených emisních cílů – např.  do roku 2030 sníženy emise CO₂ o 55 % v porovnání s rokem 1990.

Povolenky se využívají hlavně v segmentech, které při své činnosti vysoce znečišťují životní prostředí – například teplárenství nebo uhelné elektrárny. Do systému jsou zahrnuty ale také další sektory – železárny, ocelárny, cementárny, sklokeramický průmysl, rafinérii nebo letecká přeprava.

Vývoj ceny emisní povolenky za posledních 5 let

Jak se s povolenkami obchoduje

Elektrárny a další provozy zapojené do systému si povolenky nakupují v aukci a následně s nimi volně obchodují na burze. (Ta odvětví hospodářství, kde by bylo snadné přesunout výrobu do zemí, kde nejsou emise skleníkových plynů omezovány, dostávají alokovaný počet povolenek bezplatně).

Výhodou tohoto systému je, že peníze získané prodejem nevyužitých povolenek, mohou provozy investovat do “čistších” technologií. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že jde o volný obchod, staly se povolenky investičním nástrojem v rukou spekulantů. Ti vsadili na docela jistou kartu, že cena povolenky půjde nahoru a jednoduše ji začali skupovat jako spekulativní aktivum s cílem vydělat na její rostoucí ceně. Jako investiční aktivum ji mimochodem využívají i samotní vlastníci energeticky náročných provozů. Odhaduje se, že až 27 % emisních povolenek je v rukou spekulantů.

Je tedy jasné, že emisní povolenky jsou jedním z důležitých faktorů při tvorbě ceny elektřiny. 

Budeme-li vliv povolenek chtít spočítat reálně, vycházíme z toho, že na výrobu jedné průměrné megawatthodiny v ČR si musí výrobce koupit 0,43 polovenky – při výrobě vypustí do ovzduší zhruba 0,43 tuny CO₂ – to znamená při půměrném kurzu EUR a aktuální ceně povolenek zhruba 850 Kč z ceny jedné megawatthodiny připadá právě na emisní povolenku.

A jak je to se spotřebou jednotlivých zdrojů?

Již jsme si ukázali, které zdroje jsou nákladově nejlevnější a nejdražší. Jaká jsou ale přibližná čísla pro výrobu 1 MWh elektřiny?

Jádro – pro výrobu 1 MWh elektřiny je potřeba 25 g uranu
Vodní elektrárna (Orlík) – pro výrobu 1 MWh je potřeba  6 000 m³ vody
Plynová elektrárna – pro výrobu 1 MWh elektřiny potřebuje asi 180 m³ – zhruba 2 MWh (zde je tedy jasně znát rozdíl, pokud plyn stál na burze před dvěma roky 12 EUR a nyní 220)
Nová hnědouhelná elektrárna – pro výrobu 1 MWh elektřiny spálí zhruba tunu uhlí

2. díl – Jak vzniká cena na burze a je řešením z ní odejít?

3. díl – Čtyři hlavní důvody extrémních cen