Ruská zbraň proti Evropě – zemní plyn
Proč ceny zemního plynu ovlivňují cenu elektřiny jsme si vysvětlili v minulém díle – viz. závěrné elektrárny. Vzhledem k desítkám let trvající závislosti na “jistých” a levných dodávkách plynu z Ruska, je jasné, že současná situace a nejistota ohledně dodávek, vede k rapidnímu nárůstu cen. Rusko si páku na Evropu připravovalo přinejmenším už od loňského roku. Omezení dodávek začalo už koncem léta 2021 a situace jen eskalovala až k úplnému vypnutí kohoutů od letošního září.
Francie – více než polovina jaderných elektráren už měsíce stojí
Obrovský vliv na velkoobchodní ceny elektřiny v Evropě mají problémy s jadernými elektrárnami ve Francii. Důvodů je několik: zanedbaná údržba a objevení prasklin a koroze u některých reaktorů, plánované odstávky a doplňování paliva a zároveň neobvyklé sucho a vysoké teploty – kvůli vysoké teplotě řek nebylo možné chlazení a došlo tedy k omezení výkonu reaktorů. Na jádru je přitom Francie celkem závislá, více než 70 % vyrobené elektřiny pochází právě z jaderných elektráren.
Už několik měsíců ale úplně stojí 32 z 56 reaktorů, což způsobilo, že se z Francie jako exportéra levné elektřiny stal naopak dovozce závislý na okolních státech. Ty musí zvýšenou poptávku pokrývat zapojením dražších (plynových) elektráren, protože jiné zdroje nejsou schopny poptávku pokrýt. Větší problém pak nastane ještě v zimě, kdy spotřeba ještě stoupne. Energetická společnost EDF se zavázala, že reaktory během této zimy zprovozní. Zda se to podaří, je ale velmi nejisté. Nikdo nemůže vědět, jak dlouho budou opravy trvat a zda se při nich neodhalí další problémy.
Každopádně francouzská vláda připravuje krizový plán na zimu, pracuje i s možností dodávky energií na příděl.
Letní vedra a sucho – umocnění energetické krize
Letní vlna veder neměla vliv jen na provoz jaderných elektráren, když komplikovala chlazení reaktorů (vypouštění ohřáté vody již do teplé říční vody není povoleno kvůli ochraně životního prostředí, protože hubí vodní život). Komplikací bylo letos také velké sucho. Nedostatek vody způsobil velký propad produkce vodních elektráren ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, Finsku, Švédsku a také Norsku. Nejen tyto státy, ale i celý kontinent (protože jsou mezi nimi i významní exportéři elektřiny) jsou tak více závislé na výrobě z jiných zdrojů.
Snížení výroby zaznamenaly také fotovoltaické elektrárny – kvůli vysokým teplotám vyrábějí méně energie, protože se přehřívají a jejich účinnost tak klesá.
V Německu zase nízká hladina Rýna, který je důležitou dopravní tepnou pro přepravu uhlí, omezila zásobování uhelných elektráren, které tak nebudou mít dostatečnou zásobu pro zimní produkci – tím více se bude muset využívat drahých plynových elektráren. Situace na Rýnu je nejkritičtější od roku 2007 a vážně hrozí, že až do konce listopadu prakticky nebude splavný.
Krom těchto problémů, vysoké letní teploty přinesly samozřejmě také zvýšenou spotřebu (klimatizace, chladírenská zařízení).
Green Deal a Energiewende – sázka na nestabilní zdroje bez adekvátních náhrad
Green Deal
Green Deal (Zelená dohoda pro Evropu) je soubor opatření, který má pomoci bojovat s globálními změnami klimatu, znečištěným ovzduším, půdou a vodními toky. Ambiciózní cíle mají transformovat evropské ekonomiky směrem k větší udržitelnosti. Asi nejvíce zmiňovaným je snížení emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % oproti roku 1990 a do roku 2050 klimatická neutralita Evropy (emise CO2 budou vypouštěny jen v takové míře, v jaké je dokážou pohltit přírodní ekosystémy a nové technologie). Toho má být dosaženo dekarbonizací energetického systému (více než 75 % emisí skleníkových plynů vzniká při výrobě energií) a zaměřením se na obnovitelné zdroje.
Součástí plánu jsou ale také již méně zmiňované návrhy jako např. snížení používání pesticidů o 50 %, omezení motorových vozidel se spalovacími motory, výsadba 3 miliard nových stromů, udržitelná výrobková politika (vyrábět zboží s delší životností, opravitelné a recyklovatelné), omezení plastů, udržitelné stavebnictví (ekologické materiály, snižování energetické náročnosti budov, zelené budovy…).
Energiewende
Energiewende je označení pro kompletní energetickou přeměnu německé energetiky, která započala přijetím zákona o obnovitelných zdrojích v roce 2000. Již v té době (20 let před přijetím Green Dealu) se Německo rozhodlo pro přechod na obnovitelné zdroje, ukončení uhelných elektráren do roku 2030 a snížení emisí skleníkových plynů do roku 2050 o 95 % oproti roku 1990. Druhým pilířem je redukce spotřeby jejím šetrným a hospodárným využíváním. Po havárii v japonské jaderné elektrárně Fukušima byl do plánu energetické proměny zařazen i úplný odklon od jádra, tedy uzavření všech jaderných elektráren do konce roku 2022.
K naplnění těchto ambiciózních cílů je ale ještě dlouhá cesta a naráží hned na několik problémů:
- rozšíření přenosové soustavy – rozložení bývalo ideální, většina průmyslových celků s nejvyšší spotřebou se stejně jako fosilní a jaderné elektrárny nachází na jihu Německa. Hlavní zdroje větrné energie jsou ale na severu. Pro přenos ze severu na jih ale síť nemá dostatečnou kapacitu. Stavba “elektrické dálnice” SüdLink se neustále protahuje a naráží na odpor regionů se stavbou stožárů i podzemního vedení – původně mělo být hotovo do konce tohoto roku, aktuálně to vypadá na rok 2026-2027
- nevyzpytatelné zdroje – slunce se schová za mraky, vítr přestane foukat a přenosová soustava zažívá okamžitý pokles výkonu – ten musí okamžitě nahradit jiný záložní zdroj, jinak hrozí blackout. Jaderná elektrárna to být nemůže – ta nedokáže regulovat svůj výkon – jede v podstatě stále stabilně, nelze vypínat/zapínat a navíc v Německu už zbývají poslední 3, které se letos uzavřou (přes zimu mají dvě sloužit jako rezerva v případě nedostatku – otázkou je, zda jejich spuštění ze zálohy bude tak jednoduché). Tím rychlým zdrojem, který doplní výpadek v síti by mohla být uhelná elektrárna – ale ta nesplňuje emisní cíle a mnoho z nich už je mimo provoz. Jediným zbývajícím použitelným zdrojem je elektrárna plynová – náhle je klíčovým zdrojem ten nejdražší… Podobná situace nastává i v opačném případě, kdy svítí a fouká hodně – v síti pro změnu vzniká opačná nerovnováha – kvůli přednostnímu výkupu z OZE musí všechny ostatní elektrárny snížit výkon, tak aby byla zachována stabilita. Za toto nucené snížení výkonu dostávají zaplaceno – roční náklady v Německu na tuto stabilizaci přesahují 1 miliardu EUR
- tempo výstavby nových větrných elektráren je nedostatečné – na vině je dlouhé schvalování (4-5 let), nedostatek vhodných pozemků a právní spory s občany, kteří ve svém okolí větrné turbíny nechtějí (kromě hluku si stěžují na snížení hodnoty nemovitosti v okruhu až 10 kilometrů od větrníku)
Jen pro zajímavost, pokud Německo tvrdě půjde za stanovenými cíli, přijde o 43 % produkce: v roce 2021 13,3 % vyrobily jaderné elektrárny, 20,2 % hnědouhelné a 9,5 % černouhelné.
O vlivu lidské činnosti na životní prostředí a potřebě šlápnout na brzdu v tempu, v jakém planetu devastujeme, asi nemusíme diskutovat. Otázkou ovšem zůstává, nakolik rozumné a bezpečné je prosazování těchto cílů bez zajištění adekvátních náhrad. V minulých letech jsme byli svědky masivního zavírání fosilních i jaderných elektráren a nasazování obnovitelných zdrojů. Kontinent se tak stal závislým na nestabilních elektrárnách, jejichž produkce se odvíjí od rozmarů počasí. Druhou závislostí, která se ukázala jako velmi nebezpečná, bylo spolehnutí se na plyn jako alternativu k chybějící produkci z uzavíraných nebo nestálých obnovitelných zdrojů. Z plynu se tak při současné situaci stala mocná nátlaková zbraň, která zahýbala s cenami obou důležitých komodit, ale také vážně ohrožující jednotu a solidaritu evropských zemí. Ano, dokážeme plyn zajistit i odjinud než z Ruska, ale vzhledem k chybějící infrastruktuře a dlouholeté sázce na jednu kartu, se toto velmi silně projevuje na jeho ceně.
Všechny výše uvedené skutečnosti ukazují, že elektřiny je v Evropě nedostatek a ve špatné skladbě. V zimě bude poptávka ještě vyšší. Zastropování cen je tedy jen částečným řešením celé krize. Podle Jiřího Matouška z Centropolu by měla přijít koncepční změna na úrovni Evropské unie.
„Ta má spočívat v revizi klimatických cílů, definováním vhodného energetickému mixu postaveného na stabilních zdrojích, jimž jsou jaderné a uhelné elektrárny a promyšleném, a nikoliv ideologicky budovaném podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Dál ve změně systému obchodování s emisními povolenkami a redefinovaní fungování společné energetické burzy, která pracuje s modelem „smíchání“ všech zdrojů výroby elektřiny se stanovením ceny podle nejdražšího z nich.“ (zdroj: idnes.cz)
1. díl – Jaký vliv na cenu mají zdroje a jak vypadá národní energetický mix